Jak si naši předci přestavovali vesmír a jak souvisí pohádky s našimi vlastními silami a archetypy?

Jak si naši předci přestavovali vesmír a jak souvisí pohádky s našimi vlastními silami a archetypy?

Všechny lesní národy si představovaly vesmír jako živý strom. Pro dnešního člověka, kdy vesmír považujeme za fyzikálně energetické jevy, vysvětlujeme ho pomocí relativity a kvantové fyziky jako působení elektromagnetické síly, jaderné energie a přitažlivosti, je spíše pojetí našich předků otázkou čiré fantazie. Každopádně já si toto jejich pojetí velmi oblíbila.

Vesmírem starých evropských lesních národů byl magický strom, rodící plody, které všechno živí, v jehož kořenech a větvích se nachází nadsmyslové říše bohů, obrů, víl a jiných bytostí. Pod jeho třemi hlavními kořeny měly pramatky spřádat osudy a měla odtud pramenit živá voda. Jeho symbolem byl dub uprostřed vesnice, shromaždiště rady. Jasan, z jehož tvrdého dřeva se vyráběly oje a rukojeti oštěpů byl stromem boha války, keltského Luga nebo germánského Tyra, stejně jako Odina, boha šamanů. Jmenoval se Yggdrasil, stejně jako Ódinův kůň. Na tomto stromě visel jednooký bůh devět dní bez jídla a pití, takže se jeho duch mohl vzdalovat až ke Mírově studni, zdroji vzpomínek, kde získal runy, medium moci a moudrosti. Jinými slovy, jasan byl pro Odinovy přívržence stromem šamanského zasvěcení. Z Odina pak pozdější germánská šlechta udělala vůdce válečníků a otce bohů. Starší tradice ho však stále považovaly za boha větru a bouřky, hlavního kouzelníka, který mění podoby, boha šamanů, znalého zaříkadel. Na svém osminohém bělouši měl létat skrz devět světů. Bělouš symbolizuje máry- čtyři nosiči, tedy osm noh nese mrtvého – protože tělo šamana leží jako mrtvé. Odin tedy přecházel hranice světů, doprovázel mrtvé, vedl divokou jízdu.

Jak staré jsou pohádky ?

Staré pohádky představují pouto s předky, protože už od dob kamenné si je vyprávěly celé generace. Jejich stáří se dá odhadnout, když si připomeneme vyprávění indiánského kmene Ojibwa od Hořejšího jezera v Severní Americe :

Kdysi dávno, než byl luk a šíp, lovili předkové oštěpy mohutného kouzelného buvola. Zvíře mělo dlouhé, narudlé chomáče chlupů. Rohy nemělo nahoře na hlavě, ale na pravé a levé straně nosu. Ten vypadal jako dlouhý had, ale byla to dlouhá paže, zakončená rukou. Tou buvol trhal trávu a cpal si ji do tlamy.

Když si tento text přečteme, nemůžeme mít pochybnosti o tom, že se u tohoto buvola musí jednat o mamuta. Protože mamuti vymřeli v Severní Americe zhruba před 9000 lety, musí být pohádka velmi stará.

Jak vidíme, naše pohádky i mýty jsou prastaré. Jsou v nich zachované zbytky víry našich předků, které se obrazně vyjadřují v nadsmyslových věcech. Jak se vyjádřil slavný psychoanalytik Carl Gustav Jung, jsou součástí našeho kolektivního nevědomí a to je neustále oživuje všechny bytosti, které se stávají i naší součástí, i když o tom mnohdy nemáme ani tušení…

Nechť se nebráníme v poznání všech těchto našich součástí.

S láskou

Lenka Tichá Hromnička

Napsat komentář