O stříbrné babičce pavoučici a archetypu vdovy stařeny

O stříbrné babičce pavoučici a archetypu vdovy stařeny

Nikdy nezapomenu na chvíle z mého dětství, když jsem chodila k sousedům na návštěvy. V obýváku pod okny stálo mohutné křeslo a na něm sedávala stařenka s dlouhými stříbrnými vlasy, spletenými do copu. Její vrásčitá tvář a klidný výraz poukazovaly na bohaté životní zkušenosti. Na ty dobré i ty zlé. Mlčky tam seděla, zabalená v dece. Popíjela čaj a paprsky zapadajícího slunce, dopadajíc těsně nad její šedivou hřívu, lehce pomáhaly vytvořit iluzi něčeho posvátného.
Dodnes mám v hlavě obraz té milé tváře, která zareagovala na můj příchod pouhým, zato přívětivým úsměvem. Jemným, leč pomalým a rozvážným pohybem ruky mi pokynula, abych se posadila na gauč k ní. Jakmile jsem se usadila, podala mi tužku a papír. Zadívala se někam do nepřítomna a poté začala nahlas recitovat jakousi báseň. Moje dětská mysl pochopila, proč mám v ruce tužku a papír. Ruka začala psát po papíře čím dál rychleji a rychleji, řízena pouze hlasem té stařenky. Když na chvíli nastalo v místnosti ticho, pohlédla jsem na “ stříbrnou paní“. Z jejích krásných modrých očí se zčistajasna koulely obří slzy. Proč pláče? Co se té staré dámě asi přihodilo? Přemýšlela jsem. Kolik bolesti a útrap asi musely její tělo i duše, v tak dlouhém životě snést? Co v sobě všechno ukrývá stáří a jaké to je, být starý?
Moje vykulené dětské oči nyní na moment spočinuly zpět na písmenkách. Pak byly opět na moment upřeny na starou ženu. Žmoulala v ruce kapesník a dívala se do dáli. Pak se pomalu, zhluboka a těžce nadechla. Jakoby měla něco velmi důležitého na srdci. Začalo se mi chtít plakat. Já, coby malá holčička, která ničemu z toho, co se děje příliš nerozumí, cítí, že jediné co může v takový moment udělat, je sdílet a soucítit. V mé dětské duši tento krátký, přesto silný zážitek, zanechal velmi silný dojem a pocit, že toto je pro nás obě silná chvíle. Přesto jsem ale nevěděla, co bude následovat. Slzy se mi kutálely po tváři stejně, jako mé společnici. Slyšela jsem snad i maminčin hlas jak říká:“ Teď buď ještě tiše.“
Stříbrná stařenka promluvila, jakoby o nic nešlo. Položila mi otázku velmi věcným způsobem: “ Umíš plakat?“ Její milá a smutná tvář se najednou rozzářila úsměvem. “ Ano“ Zněla má krátká odpověď. “ To je dobře děvenko, to je moc dobře. Je to stejně důležité, jako se umět smát!“ Výraz v její tváři poněkud zvážněl. Poté mi lehce pohladila po ruce, zabalila své, časem poznamenané tělo více do deky, a vystavila se slunečním paprskům. Odpočívala. Připomínala mi houseňáka z Alenky v říši divů. Moudrého, rozvážného, přísného i soucitného… a meditujícího nad uplynulými časy, a současně odevzdaného budoucnosti. Klid, ticho a mír. Tolik v jedné staré vdově, které mnoho dní už nezbývalo, ale přesto si uměla užít vše, co jí každý den nabízel. Včetně přítomnosti…

Vždy, když nás někdo raní, nebo se nám nepodaří něco, v co jsme tolik doufaly, když jsme nucené být konfrontované s něčím velmi bolestivým. V takových chvílích o něco přicházíme, něco v nás jakoby umřelo. Je tedy naprosto jasné a přirozené, že prožíváme pocity smutku, stesku, žalu, zármutku, zklamání nebo nostalgie. V takových chvílích je přirozené brečet. Pustit emocím uzdu a prostě se vyplakat. Když jsem byla malá a bylo mi smutno, maminka řekla: “ Pojď se vyplakat, plač kolik bude potřeba“ A za to jí patří velký dík. Stejně jako té stařence se stříbrným copem. Dodnes se mi zdají sny o takovéto ženě, aniž bych si byla jistá, kdo to vlastně je:-)

Archetyp vdovy stařeny

Slzy jsou průvodkyněmi žen po celý život. Potlačovat smutek či dokonce zármutek, může později vést k složitě řešitelným situacím. A přesně tohle ví náš archetyp vdovy stařeny .
Ženy jsou vychovávány generacemi žen, které musely být velmi silné. Vždyť za války ženy ztrácely své muže, syny i dcery. Byly tak každodenními svědky nepřirozené smrti. Takové ženy byste jen těžko rozplakali. Právě z takových žen, válkou odchovaných se stávaly tvrdé matky, babičky. Svojí tvrdost si tak nesly v sobě a v tomto duchu pak vychovávaly své dcery, vnučky a vlastně i syny a vnuky…
Vdova stařena nás však může naučit mnohému. Jednou z těchto věcí je trpělivost. Vdovin zármutek totiž potřebuje čas a s časem se pojí trpělivost. Také nás učí, abychom se my ženy nenechaly zármutkem příliš pohltit a respektovali dobu truchlení a smutku.
A mějme na paměti, že tam, kde jsou slzy, dochází k transformaci a léčení. Bolest nás posouvá dál a učí nás vnímat krásu života.

Tichá Hromnička

Napsat komentář